Patřím k lidem, pro které je sport životním stylem, ale velmi mi záleží na tom, abych provozoval sportovní odvětví, které mě baví a naplňuje štěstím. To se však neshodovalo se školními osnovami na základní a střední škole, takže jsem tělocvik považoval za jedny z nejhorších výukových hodin. Vysloveně jsem nesnášel atletiku, gymnastiku a fotbal a naopak jsem měl rád cyklistiku a posilování, které však do výuky zařazovány nebyly. Nepříjemnou zkušenost mám bohužel i s plaváním, ačkoli miluji vodu a jako vodák jsem organizoval mnoho výprav pro stejně naladěné zájemce o vodní sporty. Z výuky plavání v plaveckém bazénu v rámci povinného školního kurzu jsem měl vysloveně trauma, výuka byla masová, scházela mi tu individuální péče a zároveň trocha empatie. Díky tomu jsem se tu plavat v podstatě nenaučil a musel jsem to dohánět později jiným způsobem.
Na základě mých zkušeností vřele doporučuji vyhnout se takovýmto nevhodným skupinovým kurzům a dát přednost individuální výuce plavání s lidmi, kteří jsou skuteční profesionálové. Umět plavat je jedna ze základních dovedností, která se může hodit v mnoha situacích, a je škoda nevyužít kontaktu s vodní masou tak, abychom se do vody mohli více ponořit a nechat se jí nadnášet i v místech, kde nedošlápneme na dno.
Já osobně bych skupinové kurzy úplně zrušil a výuku plavání dle prostředí a charakteru pohybu koncipoval tak, aby mezi instruktorem a žákem panovala naprostá důvěra. Aby se z plavání nestalo utrpení, ale skutečná zábava, aby to žáky bavilo a vnímali, že mají předpoklady k tomu, stát se dobrými plavci, kteří znalost plavání uplatní v praktickém životě. Voda je úžasné médium a se znalostí plavání se jí nikdo nemusí obávat a může si vodu užít dosytosti v plaveckých bazénech, v relaxačních zahradních bazénech, na veřejných koupalištích, na zatopených pískovnách, na říčních tocích nebo v mořích a oceánech u pobřeží či na vzdálenějších místech, například při plavbě soukromou jachtou.