V naší ekonomice je to už dlouhá léta jako na houpačce. Jednou jsme poměrně nahoře, jindy poměrně dole. Kolikrát se to jenom vystřídalo i za mého života, a kolikrát tomu tak bylo ještě přede mnou a bude ještě i po mně!
Jak všichni, kdo tu dobu pamatují, vědí, byli jsme na tom za totality navzdory neustálým proklamacím našich mocných ekonomicky špatně. Jistě, na jídlo a bydlení si tu vydělal každý, a pokud si nevydělal, dal mu tatíček stát aspoň na to nezbytné z peněz patřících všem, ale luxus jsme si pořídit nemohli, protože tu bylo kdeco kvůli pokřiveným cenám nedostatkové. A skutečnost, jak na tom jsme, poznal každý našinec ve chvíli, kdy chtěl něco lepšího nebo se chtěl podívat někam do demokratického světa, kde byl automaticky ‚chudým příbuzným‘.
Pak došlo k ekonomickým změnám a ‚narovnání cen‘, a rázem jsme se stali zdánlivě ještě chudšími. I když si musíme přiznat, že to byl často jenom pocit. Zase až tak moc jsme si nepohoršili, jen jsme se museli smířit s výrazným růstem cen toho, co nám stát za socialismu dotoval a co s nástupem kapitalismu skončilo.
Pak jsme si začali svobodně vydělávat. Někdo byl i nadále zaměstnancem, jenž už ale nebyl odkázán automaticky na tabulkový plat a mohl si tak říci o mzdu, jakou chtěl (byť samozřejmě s rizikem, že ji ne vždy dostal), někdo začal podnikat. A někdo pochopitelně parazitovat na státním sociálním systému. A tak začala být naše ekonomika různá z pohledu různých lidí. Někdo si ji mohl pochvalovat, někdo ne.
Střídala se nám tu období růstu, třeba v době poprivatizační, s dobami, kdy se muselo škrtat, aby stát s penězi vyžil, pak přišli populisté, kteří začali zase rozdávat, pak se objevila pandemie nebo pohroma zvaná migrační krize a všechno šlo a dnes zase jde dolů.
Prostě se někdy máme a někdy nám ekonomika právě nepřeje. A nám nezbývá, než se takovým změnám přizpůsobit.